Epistemologické povinnosti ve Feriho případu: novinář

21. 11. 2023 Marek Picha

Při samotném soudním stání došlo k nešťastnému a nebezpečnému řetězci událostí. Rozsudek byl ze zákona vyhlašován veřejně, vyhlášení rozsudku streamovala TV Nova, v rozsudku zazněla jména a další citlivé údaje obětí. Kdo za toto selhání může? Tato rovina případu je epistemologická skrz naskrz, střetává se v ní povinnost utajit s povinností zveřejnit. Na jedné straně máme potřebu chránit bezpečí poškozených utajením jejich jmen, na druhé straně máme potřebu chránit důvěryhodnost soudu zveřejněním důvodů pro verdikt.

Soud se domnívá, že TV Nova porušila epistemologické povinnosti. Trestní řád zakazuje zveřejnění informací, které by umožnily identifikaci poškozeného, proti kterému byl spáchán trestný čin znásilnění. Soud nabádal přítomné novináře, aby této povinnosti dbali - a to tak, že z části hlavního líčení veřejnost vyloučil, nedal souhlas s nahráváním, a předem upozornil, že při čtení rozsudku zazní jména poškozených. TV Nova měla vědět, že přenos rozsudku bude možné chápat jako zveřejnění citlivých údajů. Soud má za to, že podnikl dostatečné kroky k tomu, aby byla splněna povinnost chránit poškozené.

TV Nova se domnívá, že TV Nova epistemologické povinnosti neporušila. Soud v průběhu líčení dával pokyny, kdy nepřenášet a nenahrávat. Soud sice nevydal souhlas s nahráváním, bez kterého opravdu nelze nic nahrát, nevydal však ani zákaz přenosu. A vzhledem k tomu, že v průběhu líčení soud explicitně zákazy přenosu vyhlašoval, pochopil novinář absenci takového zákazu jako implicitní povolení přenosu. Je to analogické k situaci popsané v kapitole Predátor: nepřítomnost nesouhlasu je vyložena jako souhlas. Tedy protože v dané situaci nepřišel zákaz, který byl jindy vyjadřován otevřeně, byl přenos povolen. TV Nova má za to, že soud nepodnikl dostatečné kroky k tomu, aby byla splněna povinnost chránit poškozené.

Důležitá epistemologická otázka je tato: Jak přesně rostou epistemologické povinnosti u soudních případů s oběťmi násilných trestných činů? Je jasné, že naše poznávací opatrnost roste v situacích s vysokým ziskem či ztrátou. Dobře si rozmyslíme, než někomu půjčíme klíče od bytu, před lékařskou operací očekáváme důkladné vyšetření, zbrojní systémy procházejí dvojí či trojí nezávislou kontrolou atd. Zveřejnění jmen obětí znásilnění je situace s vysokou ztrátou; jaká opatrnost je namístě?

Veřejné mínění, zdá se mi, je kritické k novináři. To on měl vědět, že součástí čtení rozsudku je také čtení jmen obětí. Měl to vědět proto, neboť každý „zkušený, profesionální, vkusný“ soudní reportér to má vědět, a také proto, že ho na to soud dříve upozornil. Novinář tedy nedodržel jakési profesní standardy a etiketu, rovněž nepochopil (či nechtěl pochopit), že právě jeho úkolem je nezveřejnění jmen obětí.

Jistě, novinář měl být v dané situaci opatrnější a měl vědět, že se s daným případem pojí zvláštní epistemologické povinnosti; problémem je, které přesně povinnosti to jsou a kam je napsat. Dejme tomu, že by soud výslovně povolil novináři přenos, mělo by být povinností dobrého soudního novináře ujistit se, že soud nepřehlédl, že v rozsudku zazní citlivé údaje? Mělo by být povinností dobrého soudního novináře ujistit se, že soud očekává, že přenos bude probíhat živě, až na ta místa, kde zazní citlivé údaje? A měly by být tyto povinnosti, tak důležité pro ochranu ohrožených, formulovány jako pouhá doporučení novinářského kodexu, sdílené morálky, etikety? Netvrdím, že novinář neudělal ve Feriho případě chybu; tvrdím ale, že předcházení takovým chybám a trestání takových chyb musí být založeno na lepších epistemologických principech než ‘dobrý novinář by měl vědět, jak vypadá rozsudek’.

Veřejné mínění by mělo být kritické k soudci. Dobrý soudce by měl přece vědět, jak fungují kamery. Pokud v citlivých případech dochází ke zvýšení opatrnosti a pokud je tato opatrnost vyjádřena prohloubením epistemologických povinností, pak se soudce měl ujistit, že citlivé údaje budou chráněny. Jak? Buď explicitním instruováním novináře, což neproběhlo, nebo vyloučením kamer, což odporovalo motivu důvěryhodného rozsudku. Soud se v citlivé situaci vzdal aktérství, nechoval se dostatečně obezřetně, spoléhal na profesní kodex, žurnalistickou kvalitu, implicitní nesouhlas. Soud je v o to horší pozici, že jeho povinnosti jsou jasné (tj. zajistit, že se osobní údaje dozví co nejméně lidí) a snadno splnitelné (tj. zákaz kamer). Soud půjčil TV Nova klíče od bytu, pozval ji párkrát dovnitř a pak se divil, že TV Nova vešla v okamžiku, kdy soud hlasitě seděl na toaletě. TV Nova nejspíš měla vědět, že se po obědě chodí na toaletu, ale soud si měl především zamknout, pokud chtěl soukromí.

Střet mezi soudcem a novinářem obsahuje ještě jednu rovinu, která možná není na první pohled zřejmá, má však zásadní právní důsledky. Ptáme se po epistemologických povinnostech, které souvisejí se zveřejněním osobních údajů - potřebujeme tedy vědět, co to vlastně ono zveřejnění je. Zopakujme, že vyhlášení rozsudku je ze zákona věc veřejná. Tím, kdo primárně a v jakémkoli významu zveřejňuje citlivé údaje, je soudce samotný: čte je nahlas v přítomnosti všech, co jsou v soudní síni. Novinář, který přenáší toto zveřejnění dalším lidem, je prostředníkem, který mění rozsah, nikoli však podstatu zveřejnění. Role novináře je v tomto procesu stejná jako role amplionu, s tím rozdílem, že kamery zesilují víc a mimo soudní síň. Jak v tomto rámci formulovat povinnosti spojené se zveřejňováním?

Máme předpisy, které upravují zpracovávání citlivých údajů, např. GDPR. Kdybychom chtěli předpisy, které by upravovaly i zveřejňování citlivých údajů, bylo by nesmírně obtížné takové předpisy byť jen načrtnout. Feri, který do kamer uvedl jména postižených, novinář, který včas nepřerušil přenos zveřejnění rozsudku, to jsou jen dva příklady z mnoha. Co neurvalec, který při čtení otevře dveře soudní síně? Co soudce, který šeptá tak, že není slyšet vzadu v soudní síni? Co soudce, který rozsudek křičí tak, že je to slyšet až v místnosti, kde se Feri hlasitě směje a streamuje se na TikTok? Pokud Úřad na ochranu osobních údajů shledá, že v daném případu TV Nova skutečně porušila povinnosti spojené se zveřejňováním citlivých údajů, mělo by nás velmi zajímat, jak je vlastně vymezeno samotné zveřejňování. Protože se může stát, že budeme zveřejňovat, nebudeme o tom třeba ani vědět, ale budeme v průšvihu.