Epistemologické povinnosti ve Feriho případu: oběť

22. 11. 2023 Marek Picha

Ve Feriho případu byla v českém veřejném prostoru snad poprvé hlasitě tematizována epistemologie oběti násilného činu. Víme, že traumatizující zkušenost poznamenává fyzické i psychické zdraví, nezpochybňujeme PTSD, sami známe vliv adrenalinu na vnímání a spánkové deprivace na paměť. Až v souvislosti s Feriho případem ale zaznělo, jak hluboce může traumatizující zkušenost ovlivnit svědectví: oběť si může vlivem prožitého traumatu některé fakty nepamatovat, jiné vzpomínky mohou být zásadně pokřivené. Tyto skutečnosti jsou obvykle součástí zpochybňování očitého svědectví. Otřes, nátlak, šok, velká bolest, to vše se podepisuje na způsobu, jakým událost reprezentujeme a jak si ji později vybavujeme. Svědek pak obvykle s pomocí forenzních psychologů prokazuje, že jeho poznávací schopnosti nejsou podobným způsobem poznamenány a že jeho vzpomínky jsou ryzí.

V projednávané kauze sáhla k odbornému posouzení poznávací důvěryhodnosti svých svědků obžaloba. Je to krok pochopitelný a preventivní, vždyť obžaloba staví případ na svědectví obětí. Jakékoli očité svědectví je zranitelné útokem na paměť; obžaloba tedy potřebuje vyloučit, že jsou vzpomínky obětí falešné. To vše je vcelku obvyklé, epistemologicky pozoruhodná věc se teprve stane.

Obecně je důvěryhodnost svědectví podporována dvěma cestami. První cesta se týká zdroje zprávy: obsahuje hodnocení svědků jako čestných („neteatrálních“), poukazuje se na to, že svědkové nemají z obvinění žádný zisk a že svědkové nevedou s obviněným paralelní spor, který by mohl být motivem křivého svědectví. Rovněž jsou využita druhotná svědectví osob, kterým se svědkové svěřili. Tohle všechno jsou postupy pro podporu teze, že svědectví nejsou mylná záměrně. Tvrdí se, že svědkové si svá svědectví jednoduše nevymysleli, protože pro to neměli žádný důvod.

Druhá cesta se týká obsahu zprávy: svědectví nabízí koherentní popis řetězce událostí, jehož části jsou potvrzeny dalšími zdroji. Poukazuje se na to, že popisované události ladí časově i prostorově (např. že Feri mlží, když se hájí tím, že určitá místnost nebyla přístupná) a že popsané jednání není výjimečné (např. že Feri se stejným způsobem choval i jindy). Tohle jsou postupy pro podporu teze, že svědectví nejsou mylná, tečka. Tvrdí se, že svědkové nepodlehli zkreslujícím vlivům, protože pak by jejich svědectví nedržela pohromadě.

A teď ta pozoruhodná věc. Důvěryhodnost svědectví byla ve Feriho případu podporována ještě třetí cestou. Klíčová teze vypadala nějak takto: Traumatizující zkušenosti obětí násilného trestného činu jsou přijatelným vysvětlením testimoniálních mezer či nesouladů. Jinak řečeno, nekoherentnost svědectví obětí lze připsat na vrub děsivé zkušenosti. Mohu jen spekulovat, jakou roli to hrálo ve Feriho případu. Očekával bych, že Feriho obhajoba tvrdila, že jeden sex byl konsenzuální, neboť predátor úmysl signalizoval („vezmi si sukni, přespíš“) a oběť se i za těchto podmínek dostavila - a druhý sex byl rovněž konsenzuální, neboť oběť se s predátorem stýkala i později. Jednání obětí před činem i po činu by tak byla v určitém nesouladu s obviněními; jak by mohlo být znásilnění tam, kde je souhlas a kde chybí nenávist? Možná se ve svědeckých výpovědích obětí vyskytovaly i nějaké další nedostatky, možná si nepamatovaly něco, co si pamatovat měly, možná si pamatovaly něco jinak než jiní svědkové, možná jejich reakce nebyly takové, jaké bychom čekali apod. Jak se k těmto výhradám postavila obžaloba? Na základě znalostí o epistemologii obětí předpokládala, že uvedené nedostatky, např. tedy nepřítomnost svědectví, nejasnost svědectví či nesoulad svědectví a jednání, lze odvysvětlit traumatickým zážitkem.

Takto široký přístup je z epistemologického hlediska problematický. Abychom si rozuměli, o vlivu traumatu na poznávání není pochyb. Není pochyb ani o tom, že oběti znásilnění jsou vystaveni mimořádně silnému traumatu, které způsobuje testimoniální nesoulad. Problém se objevuje až tehdy, když konkrétní testimoniální nesoulad kvůli prožitému traumatu svědka nezohledňujeme. V takovém případě totiž samotný status svědka-oběti vede k nevyvratitelnému svědectví, ke svědeckému bianco šeku. Dejme tomu, že ve zprávě svědka-oběti odhalíme nesrovnalosti, protistrana namítne, že jsou důsledkem traumatu a neměly by se tedy podílet na vyvrácení daného svědectví. Jaké další možnosti máme? Lze se proti takovému svědectví vůbec nějak bránit?

Možná to vypadá jako další samčí obava z exploze falešných obvinění. Ale ne, je to obava z exploze imunizovaných obvinění, tedy obava z obvinění, která nelze setřást, obava ze sporů, které nelze vyhrát. Důležitá epistemologická otázka je tato: Které testimoniální nedostatky smíme ignorovat u traumatizovaných svědků? Pokud v soudním procesu vystupují svědci-obětí, potřebuje soud precizní postupy hodnocení svědectví, má-li být spravedlivý a má-li „bez rozumných pochybností nabýt jistoty“. I zde se proto objevují nové epistemické povinnosti, netýkají se však svědka-oběti, týkají se soudce a experta. Soudce má povinnost ignorovat jen ty testimoniální nedostatky, jež jsou prokazatelně způsobené prožitým traumatem, tj. soudce nemůže ignorovat nedostatky jen proto, že jde o svědectví oběti. Expert má povinnost identifikovat testimoniální nedostatky způsobené prožitým traumatem v souladu se svojí odborností, tj. expert musí hodnotit vzpomínky svědka-oběti konzistentním, kontrolovaným, nestranným, ověřitelným způsobem, který odpovídá nejlepším oborovým znalostem.

Naléhavost této epistemologické otázky je snad patrná. Netýká se jen oběti znásilnění, týká se jakéhokoli traumatizovaného svědka. Přihlíží-li soud ke svědectví válečného veterána, účastníka hromadné nehody, přeživšího katastrofy, rodiče, který ztratil dítě, tam všude mohou být testimoniální nedostatky způsobeny prožitou bolestí. Tam všude potřebujeme důvěryhodný způsob, jak odlišit ryzí vzpomínky od těch poškozených. Rozhodně neříkám, že ve Feriho případu bylo hodně zásadních testimoniálních nedostatků. Říkám jen, že bez další epistemologické práce nelze jakékoli nedostatky svědectví u soudu přehlížet jako nevýznamné. Bez další epistemologické práce musí soud přistupovat ke svědectví obětí stejně jako ke svědectví ostatních svědků.