9. 11. 2022

Výprava na hranici rozumu

Pozoruhodnou biografii Kurta Gödela (1906-1978), narozeného v Brně, nedávno publikoval americký historik a biografista Stephen Budiansky (údajně čtený např. i Billem Gatesem): Journey to the Edge of Reason (1921, W.W. Norton). Ohlas knihy stále roste, biografie je mimořádně čtivá i přes množství detailních faktů ze života KG. Kniha podává výstižné zachycení jak dobových kulis, tak personálních rysů nejen osobnosti KG. Jako úvod do vědeckých objevů KG však vhodná není. Anglický originál jsme objednali pro fakultní knihovnu. Český překlad knihy se dle informací z brněnské společnosti KG připravuje.

8. 11. 2022

Hřbitov, muzeum a věrní zesnulí

2. listopadu jsme měli možnost prožít jeden z melancholických dnů, Památku všech věrných zesnulých. Mnohá místa posledního odpočinku zvaná hřbitovy, mají nad hlavním vstupem často umístěn nápis „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy“. Lakonické sdělení nás upomíná na prostý a neodvratný fakt: z dlouhodobé perspektivy činí úmrtnost populace 100%. Tato skutečnost nemohla filozofům uniknout a díky tomu máme téma smrti v dějinách filozofie zpracováno komplexně od antiky po současnost (i pro budoucnost, v níž budeme byvší). Ke smrti náleží i hřbitov. Hřbitov je spřízněn s institucí zvanou muzeum, byť obě instituce jsou architektonicky a prostorově jinak řešeny. Zdánlivě je navštěvujeme odlišně naladěni. Společné ale mají například to, že část sbírek bývá umístěna v podzemí. V muzeu se shromažďují věci, objekty, předměty. Když muzea procházíte, nahlížíte do vitrín a prohlížíte si exponáty, nemůžete se zbavit dojmu, že sesbírané a shromážděné věci byly vystavením připraveny o svou životní funkci. Proto bychom muzeum mohli rovněž navštěvovat jako hřbitov věcí. Hegel měl vůči hřbitovům a muzeím (jako hřbitovům věcí) hezký vztah, protože každý hrob mu připomínal jedinečnou prožitou možnost a každá kost mu reprezentovala nějakého z předků (Hegel ještě nebyl členem Spolku přátel žehu). Hegelův vstřícný postoj k minulosti a zemřelým byl cizí italským futuristům počátku 20. století. Muzea jim připadala spíše jako hrobky uměleckých děl a v zájmu opojných představ o budoucnosti navrhovali futuristé zničit nejen muzea, ale i knihovny a akademie všeho druhu. Marinettimu tyto instituce připadaly jako kalvárie, na níž visí ukřižované sny. Futuristům (nebo alespoň Marinettimu) se zdálo, že muzea v Itálii vše překrývala jako hřbitovy a že zničením muzeí přispějí k osvobození Itálie od útlaku mrtvých. Naopak přátelskou spřízněnost muzea a hřbitova obrazně popsal Bonaventura v Nočních vigiliích. Postava ponocného Johannesa Kreuzganga v nich prochází v noci hřbitovem, který mu připadá jako podzemní muzeum mrtvých. Prochází rovněž budovou muzea, které mu díky vystaveným antickým sochám připomíná nebe plné vyhrabaných neživých těl, tedy mrtvých. Muzea (chápaná jako hřbitovy) a hřbitovy (chápané jako muzea) mohou díky těmto vzpomínkám na naše filozofické a literární předchůdce obývat sympatičtí nebo nepřátelští cizí a zesnulí. Muzea se tak stávají naší pamětní síní pro blízké nebo kostnicemi cizích. A podzemní muzea mrtvých jsou hřbitovy.

7. 11. 2022 16:00

Morální intuice jako překážka morálního pokroku

Jednota filozofická zve na přednášku dr. Petry Chudárkové.

4. 11. 2022

Jak kritizovat předky (a nepřijít při tom o život)

Od smrti George Floyda v roce 2020 proběhla světem vlna vypořádávání se s dějinami západní civilizace, jejíž jednou manifestací bylo poškozování či rovnou strhávání soch historických osobností. Pozornosti rozzuřených davů neunikly sochy amerických konfederačních generálů, kteří se aktivně podíleli na instituci otroctví v USA, conquistadoři, již dobývali Střední a Jižní Ameriku či velcí dějinní aktéři jako Kryštof Kolumbus, Theodore Roosevelt či Winston Churchill coby symboly koloniální expanze a nadřazenosti bílé rasy.

Nechci zde hodnotit, jestli je tato reakce na historické bezpráví, na němž se uvedení činitelé podíleli, správná. Nechci ani hodnotit, zda je vůči těmto osobnostem spravedlivá. Mým cílem je pouze poukázat na to, k čemu jsou iniciátoři strhávání soch (a nejen oni) logicky vázáni a jaké další důsledky tyto logické závazky mají.

Typickým motivem pro stržení sochy nějaké historické osobnosti je představa, že bychom neměli prokazovat úctu v podobě uměleckého zvěčnění lidem, kteří formovali nebo se aktivně podíleli na událostech, jež vyústily v nějakou formu společenské nespravedlnosti. Toto přesvědčení dává smysl jen tehdy, pokud se jeho zastánci domnívají, že to, co tito lidé dělali, bylo nemorální. Strhnout něčí sochu proto, že jeho činy byly neutrální či morálně přípustné, nedává dobrý smysl. Ovšem pokud to někdo považuje za nemorální, pak je takový člověk zase nutně vázán k přesvědčení, že se to nemělo stát a že kritizovaní jedinci měli jednat jinak. A zde se právě objevují zajímavé důsledky.